EURO TRUCK Simulator 2
Srp 27

Pátý přírůstek do řady válečných FPS se vrací ke kořenům, protože opět zobrazuje vojenské běsnění za 2. světové války. V souladu s podtitulem se bojuje rovnou na několika frontách. Největší díl koláče si ukusují bitvy proti fanatickým Japoncům v Pacifiku, konkrétně při dobývání ostrova Okinawa. Sem se podíváte v polovině z celkových 15 levelů. Šestice misí pro změnu mapuje sovětský postup na Berlín a jeho dobytí. Jediná úroveň z úvodu komunistického tažení je situována do trosek Stalingradu.

Dva vojíni, kteří se neznají

Vše začíná osvobozením zajatého amerického vojína Millera na atolu Makin v roce 1942, což je první ze dvou nemluvných charakterů, které se vám dostanou do rukou. Jeho sovětský protějšek Dimitrij Petrenko náhodou přežije mezi mrtvolami ve stalingradském kotli, aby se po tankové jízdě do Berlína angažoval při známém vyvěšování sovětské vlajky nad německým Reichstagem na sklonku války v roce 1945. V singleplayeru tedy nelze hrát za žádnou „špatnou“ stranu, pouze za spojence.

O nějaké větší návaznosti jednotlivých válečných kampaní (něco jako byly součinné operace v minulém dílu), které se postupně střídají (první tři v Pacifiku, pak Stalingrad, pak Německo, zase dvě americké…) tady nemůže být ani řeč. Dokonce nejsou ani chronologicky seřazeny podle válečných let, protože se vrátíte o několik roků nazpět (mise v roce 1945, video, a najednou hrajete za jinou postavu v roce 1942). Nicméně díky střídání trojice lokací je postaráno o slušnou rozmanitost oblastí, kde se bojuje, a o to tady asi šlo především.


Pozor, past!
Nebezpečím v Pacifiku jsou šikmoocí odstřelovači schovaní v korunách palem, přičemž není zrovna snadné je najít. Když je ale zabijete, zůstanou se nad bojištěm efektně houpat hlavou dolů na svém jistícím laně. Vůbec, japonští bojovníci jsou hodně zákeřní a často překvapí umným zamaskováním, kdy ve vysoké trávě čekají na váš příchod. Nebo rovnou vydlabanými úkryty v zemi, kdy na „váš povel“ (rozumějte příchod) vylétnou zpod travnatého poklopu jako čertíci z krabičky. Zbytek Japonců se na vás často vrhne sprintem s bodákem za zběsilého povyku „Banzaiiii!!!!!“.

Úsměvné je, že každý takovýto útočník si vždy vybere určitého vojáka jako cíl a k němu běží bez ohledu na to, jestli je kolem ještě někdo jiný. Kolikrát jsem takto viděl, jak rozběsněný japončík s pěnou u huby proběhl houfem mých spolubojovníků, kterých si nevšímal a oni jeho také ne, aby udělal kolečko kolem Američanů a vrazil mě bodák do břicha. Občas přitom musel novodobý kopiník doslova proběhnout jinou postavou, která mu stála v jediné cestě ke mně. Tak jí prostě proběhl, jako by to byl pouhý přelud. Když vás má někdo „Banzai“, tak se hra zkrátka s ničím nepáře.
Pořád stejná písnička
Průběh ostatních misí mi připomněl první tři díly Call of Duty (CoD), protože zde je to naprosto stejná písnička. Klidně bych se podepsal pod názor, že World at War je vlastně třetí díl postavený jen do jiných kulis. Tím pádem si od sudiček s sebou páté CoD nese všechny dobré i zlé vlastnosti minulých dějství série.

Atmosféra je opět hutná, že by se dala krájet. Nepřátelé se i tentokrát hrnou ve velkých počtech výhradně na základě tradičních skriptů, takže po každém opakování vylezou na to samé místo. Chování protivníků je tak velice průhledné a očekávané, však stačí znovu překročit neviditelnou linku na cestě a jakoby přesunutím páky spustíte hemžení nepřátelských vojáků, kteří počnou vylézat z děr jako vyrušení mravenci.

Palubní střelec na roztrhání
Nicméně pár opepření tu přeci jen prožijete. Vynikající je zejména úroveň z Okinawy, kdy se zhostíte palubního střelce na létajícím člunu VPB-54. Vaším úkolem je postřelování japonských člunů, lodí a letadel. Navíc do toho všeho ještě musíte vytahovat na palubu trosečníky z vody. V letadle postupně obsluhujete všechny palubní zbraně na všech stranách, když vás hra automaticky přenese po chvíli do další střílny. Díky tomu, že vždy hbitě proběhnete celým trupem letadla mezi piloty, navigátorem a ostatními střelci, máte tak naprosto autentický pocit, že tím střelcem v letadle jste skoro doopravdy.

Zábavné je také řízení tanku T-34, přičemž bonbónkem je jeho vybavení plamenometem. Ten si užijete párkrát i při pěším postupu, ale smysluplného hoření vegetace jako ve Far Cry 2 tu moc není. Jenom jednou mě spolubojovník vyzval, abych pribíhající japončíky zastavil zapálením buše, ale takto jsem ošlehnul jen malou část porostu, která stejně nic nevyřešila a oheň hned uhasl.

Potěžkáte obligátní spojeneckou i nepřátelskou výbavu, jako jsou různé druhy pistolí, pušek, samopalů, kulometů, ostřelovaček a ručních raket. Těžké kulomety lze např. na zídkách postavit na trojnožku, přičemž se tím zlepší přesnost zbraně (ale proč je nelze také rozložit při lehu na zemi?). Stacionární kulomety samozřejmě nechybí, ovšem ty použijete spíše sporadicky. Přilétající granáty lze opět házet zpět, ovšem nyní je na to mnohem méně času, takže po zásahu střepinami jsem skonával nejčastěji. Herní rozhraní s kompasem a červeným ukazatelem směru nepřátelské střelby je stejné co dříve, shodné jsou i pohybové schopnosti, což znamená běh, skok, přikrčení, plazení a výklony do stran. Osvěžujícím prvkem je v některých misích možnost navádění raketového útoku, nebo známé pokládání náloží, přičemž je můžete také házet.

Vystrčená prdelka
AI protivníků je velice rozporuplná. Část se docela dobře kryje, nicméně jiní často stojí klidně zcela odkrytí a vůbec jim to nevadí. Jednou jsem takto spatřil za zdí vojáka, kterému koukala zpoza cihel jen prdelka. Nevím, jestli měl působit jako vábnička, nebo se jen neuměl dobře skrýt. Když pak takovýto snadný cíl zemře, hra za něj okamžitě pošle náhradu, která si stoupne jako dvojče na to samé místo a v té samé póze. Navíc si nepřátelští vojáci nedokážou korektně vybrat nejbližší nebo nejnebezpečnější cíl. Dosti vytrvale pálí jen do jediného vojáka a ostatní ignorují.

Často jsem se takhle objevil přímo u nepřítele a to i z místa, kde mě musel vidět, ale ani to s ním nehnulo a střílel stále jiným směrem. Není to sice pravidlem, ale ani okamžiky, kdy u sebe stojí zády dva protivníci a vůbec se nevšímají, nejsou vzácné. Zdálo se mi, jakoby všichni (i spojenečtí) vojáci viděli jen v úzké výseči dopředu, ale co se děje vlevo a vpravo, to už je nezajímá. Tudíž vaši spolubojovníci jsou spíše jen do počtu. Zatímco vy se musíte chtě nechtě vypořádat s desítkami nabíhajících nepřátel, oni vám pomohou vždy pouze několika málo zásahy. Naštěstí skripty neposílají nové síly do boje neomezeně. Za určitý čas daný zvolenou obtížností (celkem čtyři – nelze měnit v průběhu hry) přísun posil na značky ustane. Ale spolehlivější metodou je stále raději běžet rychle vpřed.

Nezabloudíte ani neponičíte
V designu levelů se nic moc nezměnilo. Vpřed vede vždy jen opravdu úzký koridor, mnohdy doslova tenká stezička. Např. při finále dobývání Reichstagu se dostanete na balkon, vedoucí kolem střechy s dírou uprostřed. Na levé straně terasy je plno Němců s kulometem a skoro žádné možnosti krytí. Na druhé straně je krytů více, přičemž si řeknete, že by se dali nepřátelé tudy obejít, ale ouha, v postupu vám brání malá hromada pytlů, které nepřeskočíte.

Dopředu tak vždy jdete prakticky tunelem bez možnosti volby, až mě v některých částech přišlo, že pro pohyb by bohatě stačila šipka dopředu. Na rozdíl od čtvrtého dílu to zde vidím mnohem zřetelnější a rozmístění překážek pro udržení stáda na jediné cestě je mnohdy hodně okaté.

U dnešní hry bych také považoval za normální alespoň zčásti zničitelné prostředí, což ale na enginu z minulého dílu je jen zbožné přání. Zničit tedy nejde prakticky vůbec nic. Od flašek na stole se kulky odrážejí stejně jako od lamp, nebo skel vozů. Naštěstí lze alespoň nepoškozená vozidla rozstřílet a přivést k výbuchu, přičemž nechybí ani červené výbušné sudy. Ovšem těch je jen pomálu a většinou situaci moc nezlepší. Mrtvoly ale kupodivu nezmizí, tedy alespoň ne všechny, a jejich zbraně jsou tak k volnému použití.

Zatímco zvuky zbraní, výbuchů a chrchlání zasažených jsou na 5.1 kanálové sestavě znamenité, vizuály už jsou na dnešní dobu místy zastaralé. Však World at War vypadá prakticky na chlup stejně co jeho předchůdce a moc vylepšení od trojky také nevidím. Tradičně výborné je provedení ohně a dýmu, oproti tomu voda a moře vypadají spíše jako bahnitá stoka. Pěkná je hloubka ostrosti při zamíření zbraní a vypíchnout si zaslouží i některé lokace. Úvodní vylodění na pláži White Beach u Okinawy je působivé, stejně jako úchvatný pohled na trosky Říšského sněmu v závěru kampaně v Berlíně.

Chybovější než minule
Oproti Modern Warfare trpí grafika mnohem větším počtem chyb. Při jízdě v tanku jsem projel např. dopravní značkou, která pak „prorůstala“ vozidlem (obrázek). Granátem zasažení nepřátelé běžně spinkali natažení dva metry nad zemí a pohozené zbraně se často prolínaly s okolím, kdy hlaveň byla uvnitř domu, ale pažba zase venku. Doslova komicky pak vypadali protivníci, kteří si stoupli na zídku zcela odkrytí a začali na mě pálit přes hlavu, jako kdyby se schovávali za překážkou. Samozřejmě že netrefili vůbec nic. Mrzelo mě také, že i když např. mezerou v podvozku jasně vidíte cíl, stejně kulky ani půlmetrovou dírou neprojdou.

Na mé sestavě Core 2 Duo 2,66 MHz, 4GB RAM a GF8800 GTS 320 MB při 1280×1024, 4x vyhlazování a plných detailech jsem neměl za celou hru ani jeden škubanec. Vzhledem ke staršímu enginu není hra tolik náročná. Hodně se mluvilo o násilném prožitku, kdy utrhané končetiny létají vzduchem. Však je také hra určená až od 18 let. Nicméně kromě toho, že obyčejným kulometem urvete nešťastníkovi klidně obě nohy, nebo mu ustřelíte celou palici, jsem na nějaké rajčatové bitky nenarazil. Hra mě tak extra násilná rozhodně nepřijde.


Příběhovou kampaň o 15 úrovních jsem celou dokončil na normální (druhou) obtížnost za jediný celý den, což šacuji zhruba na 9-10 hodin. Tvůrcům z Treyarchu (autoři CoD5/Quantum of Solace, tzn. nikoli Infinity Ward stojící za CoD4) s kampaní pomáhalo osm válečných veteránů. Hru nelze kdykoli uložit (i když je zde klávesa pro quick save). Od konzolových mutací totiž hra přebrala automatické ukládání na checkpointech, které nejsou na můj vkus tolik husté, abych nemusel opakovat delší část obtížného boje. Internetová aktivace pro hraní singleplayeru před prvním spuštěním není vyžadována.

Zombíci na závěr
Po dokončení kampaně se všechny úrovně zpřístupní pro opakované hraní třeba na vyšší obtížnost, nebo sesbírání všech 13 hracích kartiček, které vám v multiplayeru odemknou různé cheaty a blbůstky. Kampaň je totiž možné absolvovat v kooperaci 4 hráčů přes internet, nebo LAN, ale to jsem neměl možnost vyzkoušet. Jako podivný bonus se po konci tažení spustí ještě zvláštní herní režim „Nazi Zombie“, kdy máte za úkol odolávat postupným vlnám zombie nacistických vojáků. Za každého zabitého nemrtvého dostanete body, jež můžete ihned investovat do opravy rozbořených překážek nebo dalších a účinnějších zbraní.


VERDIKT:
Po skvělém Call of Duty 4 bych čekal mnohem více, než jen variaci na druhé-třetí dějství, která se hraje naprosto stejně. Profláklé druhoválečné téma už nemá takové grády jako Modern Warfare, i když slušná atmosféra CoD ještě neopustila. Po tolikáté absolvovat cestu jedním nezničitelným koridorem za asistence podivně se chovajících nepřátel i spojenců už není taková zábava. I přese všechno nové CoD svůj význam minimálně pro fandy má, když se jedná o ten pořád stejně živelný zážitek, zvlášť v misích v Pacifiku. Čtyřka ovšem zůstala nepřekonána.

Hodnocení: 6/10

Zdroj: Tiscali Games

Share and Enjoy:
  • Print
  • email
  • PDF
  • Add to favorites
  • del.icio.us
  • Digg
  • Facebook
  • Google Bookmarks
  • LinkedIn
  • Twitter

Napsat komentář

Berte na vědomí: Moderování komentářů je povoleno a může oddálit zveřejnění vašeho komentáře. Není potřeba znovu posílat stejný komentář.