Nintendo DS je dlouhodobě platforma, která není nakloněna propracovaným střílečkám. Důvodů je několik. Především je to poměrně špatná možnost ovládání, nízký grafický výkon a několik dalších faktorů. Přesto se Activision pustil do převedení dalšího svého počinu World at War, tentokráte skrze společnost n-space. Jedná se sice o starší kousek, ale díky tomu, že je aktuálně v prodeji za příjemnou cenu zhruba 800Kč (můžete ji přímo zakoupit u našeho partnera, obchodu Surtep.cz), je vhodná příležitost se na ní podívat.

V rámci tří různých kampaní se tentokráte podíváme k japonským břehům, kde se odehrávala jedna z velkých kapitol druhé světové války. Mezitím se také podíváme na rusko – německé bojiště v Evropě. Příběhy se souběžně prolínají, takže nehrozí stereotypnost. Bojiště jsou vymodelována v tmavých barvách s velkým podílem zelené barvy. Jsou sice trochu hranatá a textury nejsou nijak extra detailní, ale to již jde na úkor platformy. Naopak velmi dobře vypadají různé detaily na bojišti jako jsou pytle, bedny, různé vybavení a podobně. Vše pak vypadá poměrně živě a líbivě. Navíc se mírně zvýšil počet jednotek, které můžou být současně na displeji

Pohyb postavy se ovládá pomocí ovládacího kříže, střelba pomocí zadního levého tlačítka a vše ostatní pomocí dotykového displeje. Natáčení kamery, změnu zbraní, ale také nové funkce pro minihry jako je například odjišťování bomby, léčení kamaráda a podobně. Oproti Modern Warfare došlo ke změně přiblížení zbraně, respektive jejímu přitažení k líci. V předchozím díle hodně kritizovaná funkce pomocí dvojkliku na displej se změnila na jedno kliknutí k hornímu okraji obrazovky. Je to přirozenější a málokdy se překlepnete.

Krom klasické akce, kdy likvidujete nepřátele střelbou nebo útokem na blízko si ještě užijete spoustu miniher. Například budete výbušninami ničit mosty, krýt sniper puškou postup svých přátel a nebo ničit letadla pomocí těžkého kulometu. Většina miniher je dobře zpracovaná a tedy docela zábavná. Pokud budete mít dohranou hlavní kampaň, můžete si zapnout Challenges, což jsou jednorázové mise s různými úkoly. Ty vám například zadají, abyste postříleli dvacet vojáků dříve, než vyprší čas na hodinách na displeji. Zábavnost těchto úkolů je mnohdy ještě větší, než samotná kampaň.

Poslední částí hry je multiplayer se čtyřmi režimy hry. Máme tu Deathmatch, jeho týmovou verzi, boje o vlajku a nakonec lovec/kořist. Všechny se dají hrát na deseti mapách a to jak online přes internet tak lokálně po wifi a to až ve čtyřech hráčích.

Call of Duty World at War je skutečně povedená DS střílečka, která vydrží na dlouhé hodiny zábavy, nabízí spoustu miniher a modů, a pokud máte stejně nadšené kamarády, také kvalitní multiplayer. N-space se tentokráte pochlapili a vytáhli z DS skutečně maximum. Jen tak dále.

Zdroj: hrynacesty.cz

• Dva vojíni, kteří se neznají

Vše začíná osvobozením zajatého amerického vojína Millera na atolu Makin v roce 1942, což je první ze dvou nemluvných charakterů, které se vám dostanou do rukou. Jeho sovětský protějšek Dimitrij Petrenko náhodou přežije mezi mrtvolami ve stalingradském kotli, aby se po tankové jízdě do Berlína angažoval při známém vyvěšování sovětské vlajky nad německým Reichstagem na sklonku války v roce 1945. V singleplayeru tedy nelze hrát za žádnou „špatnou“ stranu, pouze za spojence.

O nějaké větší návaznosti jednotlivých válečných kampaní (něco jako byly součinné operace v minulém dílu), které se postupně střídají (první tři v Pacifiku, pak Stalingrad, pak Německo, zase dvě americké…) tady nemůže být ani řeč. Dokonce nejsou ani chronologicky seřazeny podle válečných let, protože se vrátíte o několik roků nazpět (mise v roce 1945, video, a najednou hrajete za jinou postavu v roce 1942). Nicméně díky střídání trojice lokací je postaráno o slušnou rozmanitost oblastí, kde se bojuje, a o to tady asi šlo především.

• Pozor, past!
Nebezpečím v Pacifiku jsou šikmoocí odstřelovači schovaní v korunách palem, přičemž není zrovna snadné je najít. Když je ale zabijete, zůstanou se nad bojištěm efektně houpat hlavou dolů na svém jistícím laně. Vůbec, japonští bojovníci jsou hodně zákeřní a často překvapí umným zamaskováním, kdy ve vysoké trávě čekají na váš příchod. Nebo rovnou vydlabanými úkryty v zemi, kdy na „váš povel“ (rozumějte příchod) vylétnou zpod travnatého poklopu jako čertíci z krabičky. Zbytek Japonců se na vás často vrhne sprintem s bodákem za zběsilého povyku „Banzaiiii!!!!!“.

Úsměvné je, že každý takovýto útočník si vždy vybere určitého vojáka jako cíl a k němu běží bez ohledu na to, jestli je kolem ještě někdo jiný. Kolikrát jsem takto viděl, jak rozběsněný japončík s pěnou u huby proběhl houfem mých spolubojovníků, kterých si nevšímal a oni jeho také ne, aby udělal kolečko kolem Američanů a vrazil mě bodák do břicha. Občas přitom musel novodobý kopiník doslova proběhnout jinou postavou, která mu stála v jediné cestě ke mně. Tak jí prostě proběhl, jako by to byl pouhý přelud. Když vás má někdo „Banzai“, tak se hra zkrátka s ničím nepáře.
• Pořád stejná písnička
Průběh ostatních misí mi připomněl první tři díly Call of Duty (CoD), protože zde je to naprosto stejná písnička. Klidně bych se podepsal pod názor, že World at War je vlastně třetí díl postavený jen do jiných kulis. Tím pádem si od sudiček s sebou páté CoD nese všechny dobré i zlé vlastnosti minulých dějství série.

Atmosféra je opět hutná, že by se dala krájet. Nepřátelé se i tentokrát hrnou ve velkých počtech výhradně na základě tradičních skriptů, takže po každém opakování vylezou na to samé místo. Chování protivníků je tak velice průhledné a očekávané, však stačí znovu překročit neviditelnou linku na cestě a jakoby přesunutím páky spustíte hemžení nepřátelských vojáků, kteří počnou vylézat z děr jako vyrušení mravenci.

• Palubní střelec na roztrhání
Nicméně pár opepření tu přeci jen prožijete. Vynikající je zejména úroveň z Okinawy, kdy se zhostíte palubního střelce na létajícím člunu VPB-54. Vaším úkolem je postřelování japonských člunů, lodí a letadel. Navíc do toho všeho ještě musíte vytahovat na palubu trosečníky z vody. V letadle postupně obsluhujete všechny palubní zbraně na všech stranách, když vás hra automaticky přenese po chvíli do další střílny. Díky tomu, že vždy hbitě proběhnete celým trupem letadla mezi piloty, navigátorem a ostatními střelci, máte tak naprosto autentický pocit, že tím střelcem v letadle jste skoro doopravdy.

Zábavné je také řízení tanku T-34, přičemž bonbónkem je jeho vybavení plamenometem. Ten si užijete párkrát i při pěším postupu, ale smysluplného hoření vegetace jako ve Far Cry 2 tu moc není. Jenom jednou mě spolubojovník vyzval, abych pribíhající japončíky zastavil zapálením buše, ale takto jsem ošlehnul jen malou část porostu, která stejně nic nevyřešila a oheň hned uhasl.

Potěžkáte obligátní spojeneckou i nepřátelskou výbavu, jako jsou různé druhy pistolí, pušek, samopalů, kulometů, ostřelovaček a ručních raket. Těžké kulomety lze např. na zídkách postavit na trojnožku, přičemž se tím zlepší přesnost zbraně (ale proč je nelze také rozložit při lehu na zemi?). Stacionární kulomety samozřejmě nechybí, ovšem ty použijete spíše sporadicky. Přilétající granáty lze opět házet zpět, ovšem nyní je na to mnohem méně času, takže po zásahu střepinami jsem skonával nejčastěji. Herní rozhraní s kompasem a červeným ukazatelem směru nepřátelské střelby je stejné co dříve, shodné jsou i pohybové schopnosti, což znamená běh, skok, přikrčení, plazení a výklony do stran. Osvěžujícím prvkem je v některých misích možnost navádění raketového útoku, nebo známé pokládání náloží, přičemž je můžete také házet.

• Vystrčená prdelka
AI protivníků je velice rozporuplná. Část se docela dobře kryje, nicméně jiní často stojí klidně zcela odkrytí a vůbec jim to nevadí. Jednou jsem takto spatřil za zdí vojáka, kterému koukala zpoza cihel jen prdelka. Nevím, jestli měl působit jako vábnička, nebo se jen neuměl dobře skrýt. Když pak takovýto snadný cíl zemře, hra za něj okamžitě pošle náhradu, která si stoupne jako dvojče na to samé místo a v té samé póze. Navíc si nepřátelští vojáci nedokážou korektně vybrat nejbližší nebo nejnebezpečnější cíl. Dosti vytrvale pálí jen do jediného vojáka a ostatní ignorují.

Často jsem se takhle objevil přímo u nepřítele a to i z místa, kde mě musel vidět, ale ani to s ním nehnulo a střílel stále jiným směrem. Není to sice pravidlem, ale ani okamžiky, kdy u sebe stojí zády dva protivníci a vůbec se nevšímají, nejsou vzácné. Zdálo se mi, jakoby všichni (i spojenečtí) vojáci viděli jen v úzké výseči dopředu, ale co se děje vlevo a vpravo, to už je nezajímá. Tudíž vaši spolubojovníci jsou spíše jen do počtu. Zatímco vy se musíte chtě nechtě vypořádat s desítkami nabíhajících nepřátel, oni vám pomohou vždy pouze několika málo zásahy. Naštěstí skripty neposílají nové síly do boje neomezeně. Za určitý čas daný zvolenou obtížností (celkem čtyři – nelze měnit v průběhu hry) přísun posil na značky ustane. Ale spolehlivější metodou je stále raději běžet rychle vpřed.

• Nezabloudíte ani neponičíte
V designu levelů se nic moc nezměnilo. Vpřed vede vždy jen opravdu úzký koridor, mnohdy doslova tenká stezička. Např. při finále dobývání Reichstagu se dostanete na balkon, vedoucí kolem střechy s dírou uprostřed. Na levé straně terasy je plno Němců s kulometem a skoro žádné možnosti krytí. Na druhé straně je krytů více, přičemž si řeknete, že by se dali nepřátelé tudy obejít, ale ouha, v postupu vám brání malá hromada pytlů, které nepřeskočíte.

Dopředu tak vždy jdete prakticky tunelem bez možnosti volby, až mě v některých částech přišlo, že pro pohyb by bohatě stačila šipka dopředu. Na rozdíl od čtvrtého dílu to zde vidím mnohem zřetelnější a rozmístění překážek pro udržení stáda na jediné cestě je mnohdy hodně okaté.

U dnešní hry bych také považoval za normální alespoň zčásti zničitelné prostředí, což ale na enginu z minulého dílu je jen zbožné přání. Zničit tedy nejde prakticky vůbec nic. Od flašek na stole se kulky odrážejí stejně jako od lamp, nebo skel vozů. Naštěstí lze alespoň nepoškozená vozidla rozstřílet a přivést k výbuchu, přičemž nechybí ani červené výbušné sudy. Ovšem těch je jen pomálu a většinou situaci moc nezlepší. Mrtvoly ale kupodivu nezmizí, tedy alespoň ne všechny, a jejich zbraně jsou tak k volnému použití.

Zatímco zvuky zbraní, výbuchů a chrchlání zasažených jsou na 5.1 kanálové sestavě znamenité, vizuály už jsou na dnešní dobu místy zastaralé. Však World at War vypadá prakticky na chlup stejně co jeho předchůdce a moc vylepšení od trojky také nevidím. Tradičně výborné je provedení ohně a dýmu, oproti tomu voda a moře vypadají spíše jako bahnitá stoka. Pěkná je hloubka ostrosti při zamíření zbraní a vypíchnout si zaslouží i některé lokace. Úvodní vylodění na pláži White Beach u Okinawy je působivé, stejně jako úchvatný pohled na trosky Říšského sněmu v závěru kampaně v Berlíně.

• Chybovější než minule
Oproti Modern Warfare trpí grafika mnohem větším počtem chyb. Při jízdě v tanku jsem projel např. dopravní značkou, která pak „prorůstala“ vozidlem (obrázek). Granátem zasažení nepřátelé běžně spinkali natažení dva metry nad zemí a pohozené zbraně se často prolínaly s okolím, kdy hlaveň byla uvnitř domu, ale pažba zase venku. Doslova komicky pak vypadali protivníci, kteří si stoupli na zídku zcela odkrytí a začali na mě pálit přes hlavu, jako kdyby se schovávali za překážkou. Samozřejmě že netrefili vůbec nic. Mrzelo mě také, že i když např. mezerou v podvozku jasně vidíte cíl, stejně kulky ani půlmetrovou dírou neprojdou.

Na mé sestavě Core 2 Duo 2,66 MHz, 4GB RAM a GF8800 GTS 320 MB při 1280×1024, 4x vyhlazování a plných detailech jsem neměl za celou hru ani jeden škubanec. Vzhledem ke staršímu enginu není hra tolik náročná. Hodně se mluvilo o násilném prožitku, kdy utrhané končetiny létají vzduchem. Však je také hra určená až od 18 let. Nicméně kromě toho, že obyčejným kulometem urvete nešťastníkovi klidně obě nohy, nebo mu ustřelíte celou palici, jsem na nějaké rajčatové bitky nenarazil. Hra mě tak extra násilná rozhodně nepřijde.


Příběhovou kampaň o 15 úrovních jsem celou dokončil na normální (druhou) obtížnost za jediný celý den, což šacuji zhruba na 9-10 hodin. Tvůrcům z Treyarchu (autoři CoD5/Quantum of Solace, tzn. nikoli Infinity Ward stojící za CoD4) s kampaní pomáhalo osm válečných veteránů. Hru nelze kdykoli uložit (i když je zde klávesa pro quick save). Od konzolových mutací totiž hra přebrala automatické ukládání na checkpointech, které nejsou na můj vkus tolik husté, abych nemusel opakovat delší část obtížného boje. Internetová aktivace pro hraní singleplayeru před prvním spuštěním není vyžadována.

• Zombíci na závěr
Po dokončení kampaně se všechny úrovně zpřístupní pro opakované hraní třeba na vyšší obtížnost, nebo sesbírání všech 13 hracích kartiček, které vám v multiplayeru odemknou různé cheaty a blbůstky. Kampaň je totiž možné absolvovat v kooperaci 4 hráčů přes internet, nebo LAN, ale to jsem neměl možnost vyzkoušet. Jako podivný bonus se po konci tažení spustí ještě zvláštní herní režim „Nazi Zombie“, kdy máte za úkol odolávat postupným vlnám zombie nacistických vojáků. Za každého zabitého nemrtvého dostanete body, jež můžete ihned investovat do opravy rozbořených překážek nebo dalších a účinnějších zbraní.

Hodnocení: 6/10

Zdroj: Tiscali Games

Jak všichni víte, World of War se bude odehrávat v Pacifiku při ofenzivě proti Japoncům a zčásti i u Berlína při útoku Sovětů. Úrovně se budou střídat vcelku pravidelně – první tři v Pacifiku, následující tři za Sověty. U obou kampaní, které jsou ale součástí jednoho velkého celku, je opět velký důraz kladen na příběh. Oba hrdinové, jak americký, tak ruský, jsou plní zloby a žízniví po krvi nepřátel. USA kvůli útoku na Pearl Harbor, SSSR pro zvěrstva při invazi Němců na jejich území. Zajímavé je, že by se příběhy měly ve finále překrývat a možná dojde i k jejich setkání (všimněte si ale toho podmiňovacího způsobu).

• Taktika Japonců
Producent se pak detailněji zaměřil pouze na americkou kampaň: „V Pacifiku se cítíte jako úplný cizinec. Nevíte, kde je nepřítel, jestli je mrtvý nebo se jen skrývá a čeho všeho je schopen. Díky tomu jsme se mohli věnovat taktice. Kvůli ní jsme objeli řadu veteránských domů a nemocnic, abychom se zeptali, co tito lidé v boji proti Japoncům zažili a jaké taktiky jejich nepřítel používal.“

Často se opakující odpovědí a obvykle ta první, které se jim dostávalo, byla o japonských odstřelovačích na stromech. „Tihle vojáci vyšplhali na vysoký strom, opevnili se, ukryli a čekali. Čekali tam klidně několik dní. Když konečně spatřili amerického vojáka, schválně ho střelili do nohy. Věděli totiž, že ke zraněnému se vydá doktor. Následně medika střelili do hlavy. Od té chvíle bylo jasné, že jakmile někoho zraní, už mu na pomoc nikdy jiný nepřijde a on nakonec umře. Prostě naprosto jiná taktika, jiná filozofie boje.“

Japonci tedy mají pro boj využívat naprosto odlišné způsoby, než na jaké jsme zvyklí ze stříleček z druhé světové války odehrávajících se v Evropě. „Japonci nejsou Němci, nikdy neutečou, nikdy se nevzdají a raději zemřou, než aby se nechali zajmout.“ Používají kamikaze, předstírání smrti nebo hromadné útoky pěchoty s pár posledními náboji (banzai charges).
• Nápor na nervy
Z předvedené úrovně jsem ale získal trochu jiný pocit. Začala v husté džungli s řekou, kterou se brodilo americké komando. Prostředí bylo opravdu stylové, vysoké – stromy, jejichž kořeny sahaly vysoko na vodní hladinu, byly využitelné ke krytí a všude spousta hustých keřů. Následně skupina vojáků došla ke sestřelenému letadlu a ještě chvilku pokračovala prázdným lesem.

Z ničeho nic vyskočili z trávy všude kolem Japončíci a začali bezhlavě pálit. Léčka, jak se patří. Japonci byli dokonale maskovaní ve vegetaci a ani když se pohybovali, nebylo jednoduché je rozlišit od okolí. Podobná scéna se opakovala ještě asi dvakrát, než jednotka dosáhla letiště. Ze slibovaných taktik jsem se dočkal nechutných léček a sebevražedných útoků. Na zbraních byly bajonety a když Japoncům došly náboje, bez váhání se na vás s ukrutným řevem vrhnli s cílem nepřítele ubodat. Musím se přiznat, že už za denního světla je procházka džunglí a neustálé očekávání útoku, silný nápor na nervy. A co teprve podobné akce za svitu Měsíce…

• Útok na letiště
Na otevřeném prostranství plném zákopů však bylo vidět, že Japonci nejsou zase až tak hrdí a oproti tvrzení autorů rádi vezmou do zaječích. Producent poté poznamenal, jak velkou roli budou hrát vozidla a zničitelnost překážek vhodných pro krytí. Zejména za použití plamenometu nebo tanku se stejnou zbraní. Jakákoli dřevěná překážka, za níž se lze schovat, by měla být v singleplayeru prostřelitelná a zároveň může úplně shořet. Efektně vypadala hořící tráva nebo palma, kterou oheň nakonec celou pohltil.

Směšná však pro mě byla následující scéna, kdy se banda vojáků krčila za haldou dřevěných klád po stranách vyztužených pytli s pískem. Klády totiž plamenomet ani nepoškrábal, kdežto pytle s pískem doslovy lehly popelem. Když pak Daniel vběhl do jednoho z bunkrů, který chtěl vypálit a oheň nijak neovlivnil ani visící vlajku, trochu jsem se pousmál. Samozřejmě nám Treyarch neukazoval konečnou verzi, takže doufám, že šlo jen o chyby, které se do finálního produktu nedostanou.

Po pár metrech na letišti se k pěchotě přidaly tanky Sherman, za něž se mohl producent a jeho kolega schovávat. A to i za ty už vyřazené z provozu. Proti americkým Shermanům totiž vyjelo pár japonských (typ 97). V ten moment byla na bojišti pěkná mela a pochopil jsem slova o tom, že akce bude ještě intenzivnější než v předchozích dílech z druhé světové. Tanky najdou i své uplatnění v online hře, kde by měla být jedna mapa určená pouze pro ně, další by je měli kombinovat s pěchotou a nebudou chybět ani úrovně určené jen vojáčkům.

V kooperativním módu navíc bude nutné oživovat kolegy. Jednak proto, že když zemřou všichni zúčastnění, jsou vráceni o pěkný kus nazpět k uložené pozici. A zadruhé proto, že záchrana raněných kamarádů přidá pár zkušenostních bodíků. Pokud se na ně naopak vyprdnete, několik XP ztratíte. Hráč, který se ocitne těsně před smrtí, v takzvaném limbu, má stejně jako v Army of Two možnost používat pistolku a alespoň omezeně se bránit, než přijde pomoc.

• Závěr
Z ukázky jsem si odnesl dojem, že producent je zejména dobrým řečníkem. Nemám pochyby o tom, že z CoD5 bude hit, ale přeci jen, druhá světová je už opravdu téměř vytěžený důl a i když Treyarch najde ještě nějakou zlatou žílu, dlouho z ní živ asi nebude. Navíc spousta věcí nefungovala tak, jak se nám tvůrce snažil namluvit, což je škoda. Uvidíme již za měsíc a půl…
Zdroj: Tiscali Games

• Stará známá doba
Po velikém skoku Call of Duty 4: Modern Warfare směrem do současnosti se páté CoD „tradičně“ vrátí do druhé světové. Stejně jako v případě CoD3, i na tomto dílu pracuje studio Treyarch. Ačkoliv jejich předchozí dílko bylo povedené, oné pověstné Call of Duty kvality nedosáhlo a oni teď dostali jedinečnou šanci napravit si reputaci.

Druhá světová tedy zůstává a dění bude převážně zasazeno do posledních měsíců války. Mimo válčení v Pacifiku, hlavní to části CoD5, se můžete těšit i na osvobozování Berlínu a to v rudých barvách. Rich Farrelly, kreativní ředitel  Treyarchu, to pro OXM vysvětluje takto: „Prvky brutality v ruské kampani narážejí na problematiku toho, jak válka probouzí temnou stranu lidské duše. Chceme zachytit ten pocit nutné odvety a zášť, která [Sověty] vedla do Berlína.“ Jinými slovy, mělo by to být pěkně brutální, protože někteří vojáci si při „osvobozování“ Evropy vážně nebrali servítky. Není se čemu divit, Hitler si zahrával s matičkou Rusi a to se prostě nedělá.

• Jde se chytat bronz
Pro jistotu ještě jednou: většina hry bude zasazena do slunného Pacifiku. Tam se pochopitelně nebudete mydlit s nikým jiným než s Japonskem. Osobně jsem WWII tématikou už také trochu znuděn, ale to se týká pouze evropské scény s nacisty – vidina bláznivých Japonců, kteří se prostě nevzdávají a bojují do posledního muže, slibuje zcela nový zážitek (vynecháme-li Medal of Honor Pacific Assault), navíc obohacený o nové vybavení. Jádro hratelnosti CoD, složené z víceméně lineárního postupu, leč po okraj narvaného intenzivní akcí a napětím, zůstane. Jenomže teď to bude v jakoby jiném světě.

Bojování v této oblasti bylo zcela odlišné a vojáci se museli adaptovat na úplně jiné prostředí. Američané pomalu hopsali z jednoho ostrůvku na druhý a místy byli nuceni obětovat desítky tisíc životů pro zabrání teritoria o sto kilometrech čtverečních. Japonci to odnášeli ještě hůře, o bombardování Tokia a první atomovce nemluvě, ale oni prostě ne a ne ustoupit.

Tvůrci vše konzultují s Frankem Kearseym, veteránem z války v zálivu a poradcem ve West Pointu. Ačkoliv toho ještě moc konkrétního o kampani neprozradili, jedno je jisté – ze zákopů a kamenných sutin se přesuneme do džungle mezi bambusy. Inu, krušné časy to byly a tvůrci si toho jsou plně vědomi. Tedy ne že by nějaká válka krušná nebyla, ale série se obecně surovému zobrazování násilí po celou dobu jaksi vyhýbala. Pětka tomu zatrhne tipec a posedlí Japonci na mušce jsou ideálním prostředkem.

• Mlaďochům vstup zakázán
Vše nejlépe vykreslí hned úvodní scéna, startující misi Maken Raid. Jste někde ve stanu a nějakým způsobem jste povýšili na zajatce. Vy a váš parťák. Než si stihnete dát jedna a jedna dohromady, kouřící důstojník s bušidó vrytým do mozku vrazí vašemu kámošovi cigaretu do oka a následně ho brutálním sekem katanou přes hrdlo popraví. Řev rychle skončí, všude okolo je už jen krev, vy jste spoután a jste jak naštvaný, tak vyděšený. Šikmooký fanatik se vydává vaším směrem. V tu chvíli dovnitř vtrhne banda mariňáků známá jako Carlson’s Raiders, kteří rychle eliminují odpor a vydávají se s vámi na útěk. Ne každý má za andělíčka strážníčka takového čiperu jako vy, co?

Anebo jiná situace. Brodíte se potokem, který se vlévá do řeky a vy do ní proto hupsnete, protože potřebujete přeplavat na druhou stranu (doslova, poprvé v sérii se můžete vyčachtat). Jakmile vylezete, jste celí zmáčení, takže nemůžete sprintovat a pohybujete se pouze polovičním tempem. Postupujete se svým týmem skrze džungli, vše je v klidu a jen se staráte o to, aby vás nekousla nějaká brebera. Za chvíli se dostanete na otevřené prostranství, které je však již pěkně zdemolováno, všude ležící mrtvá těla, proto pokračujete dál… a v tu chvíli se z ničeho nic oblastí rozlehne japonský výkřik, „mrtvoly“ vyskočí, začnou do vás šít jak pominutí a jste totálně obklíčeni…

Podle konzultanta Kearseyho bylo dělání mrtvých běžnou praktikou Japonců. Tak jako tak, zatím mam obavu, jestli to vše nebude jen ten wow-skript, pro CoD tolik typický, který bude fungovat pouze jednou. Jenže tyhle „poprvé“ budou opět tím důvodem, proč z hry budeme tak paf.

• Pach škvařícího se masa
Znáte při bojích s Japonci používanou taktiku „Blowtorch and Corkscrew“? Jejím cílem je eliminovat podzemní úkryty nepřátel, často s lidmi uvnitř. Funguje tak, že vše okolo spálíte (blowtorch) a pak to všechno roztříštíte dynamity a granáty (corckscrew). Impresivní. V CoD5 si to vyzkoušíte na vlastní kůži.

Kromě klasických brutalit typu cákající krev při zásahu se připravte i na libový plamenomet, obohacený o vlastnosti napalmu, tzn. „projektily“ budou lepivé a když to na sebe dostanete, přejete si, abyste se nikdy nenarodili. Kvér bude vypadat de facto jako ten v Return to Castle Wolfenstein, ale srandy si s ním tady užijete mnohem více. Podobně jako v připravovaném Far Cry 2, i v CoD5 by mělo všechno hořlavé opravdu chytit. V jistých případech budou nepřátelé zděšeně řvát, běhat, přicházet o kůži a postupně hořet až na kost. „Jediné, o co přijdete, je pach škvařícího se masa,“ popisuje tohle plamenometem vyvolané peklo Kearsey. Tvůrci prý velmi dbalí na způsob, jakým dojde k zobrazování něčeho takového. Nemá to být jen samoúčelné prolévání krve a násilí, narozdíl od např. Soldier of Fortune 3. Tady má vše reflektovat vyprávění veteránů a skutečnou historii.

• „Jsme jeden tým a to mě baví…“
… zpívali PSH v jejich legendární Praze. Zároveň to bylo něco, co se mi automaticky vybavilo při vyprávění o vylepšeném multiplayeru, resp. tvorbě nového módu. Jedná se o kooperativní režim pro dva až čtyři hráče, v sérii Call of Duty zbrusu novou záležitost. Buď pojedete se čtyřmi konzolemi (např. Xboxy 360 přes Xbox LIVE) anebo se dvěma propojenými a aktivovaným splitscreenem.

Co-op funguje přesně tak, jak by měl – udělá hru ještě zábavnější. To třeba jeden z vás odláká pozornost tanku, ten druhý na něj skočí zezadu, otevře poklop a dovnitř vhodí granát. Mluvíme-li i obou multiplayerových režimech, musíme zmínit i vylepšenou komunikaci uvnitř jednotky a komandérské schopnosti velitele. Na HUDu teď budete vidět, kde přesně vás vedoucí chce a také dostane pravomoc své podřízené různě titulovat, čímž jaksi rozdělí různé role v týmu.

Fajn je i to, že budete sbírat body stejným způsobem, jakým jste to dělali v CoD4 multiplayeru a za ně si potom pořídíte nové perky (nové doslova, neb Treyarch připravují i nějaké čerstvé). Také dostanete možnost v kooperativním režimu získané body přesunout do regulérního multiplayeru a tam je zužitkovat.

Mimochodem, když už jsme zmínil ten tank – i v CoD5 dostanete hned několik možností ovládat různé vehikly a to jak v singleplayeru, tak i v multiplayeru. Jedna mise se dokonce bude celá odehrávat v jednom takovém, konkrétně v letadle PBY Catalina, tehdy velmi populární mašině schopné přistát na vodě. Ve zmatku v ní budete pobíhat mezi pěti kulometnými pozicemi a kropit nepřátele okolo.


• Trocha technologična
Nejpohlednější hra z druhé světové, hlásá OXM. OK, proberme teď však jinou kapitolu. Vyjma střílení skrze plech a dřevo jsme se toho co do devastace moc nedočkali ani v CoD4 (a teď myslím v reálném čase, ne jen skripty), takže jakákoliv slibovaná rozšíření a vylepšení jsou v tomto směru vítána. Nějaké zázraky se čekat nedají, protože vše poběží „jen“ na enginu čtyřky, který na to prý není přímo stavěný, ale i tak si ho Treyarch velmi chválí.

Microsoftí next-gen konzole je vývojovou platformou číslo jedna (diví se tomu někdo po majoritním podílu X360 na 10-milionovém odbytu CoD4?) a o ostatních verzích autoři zatím říkají jen to, že budou. O Wii ani nemluvě, ačkoliv zazněl slib, že tahle verze bude vesměs totožná s těmi „normálními“ (k mému údivu poběží i ona na CoD4 enginu), navíc bude podporovat Wii Zapper.

Hodně pozitivních ohlasů si odneslo audio zpracování. Nejde jen o prý úžasně realistické zvuky jak džungle, tak války samotné, ale i o prosté zpracování zvuků. Třeba rozhovor prý bude znít přes dveře jinak než v případě, že je otevřete anebo kroky za vašimi zády budou zvučit různě v závislosti na vzdálenosti chodce. To vše oceníte hlavně v případě, že vlastníte pořádnou prostorovou soupravu, jak jinak.

• Jen další v řadě?
Těžko říct, informací stále není tolik. Já z toho mám ale dobrý pocit, posuďte sami: na Call of Duty 3 měli Treyarch jedenáct měsíců, bylo zasazeno do stokrát omletého prostředí, leč stále šlo o povedenou akci. A teď dělají na Call of Duty: World at War, které má sice strašně tupý název, ale zato na něj mají hned dva roky času a bude se odehrávat na druhé straně zeměkoule. Aneb kurz nabrali správný, ne?
Zdroj: Tiscali Games